Dík za váš úsměv

Pohořím trosek bitevních polí

od dob, kdy se narodil čas,

procházel hrdina, jehož jméno historie nezná.

Kterému vojáci říkají saniťák.

Poznal jsem dobře jednoho z nich,

jednoho z dlouhé řady těch,

kteří dali své mládí, svůj život,

životům jiných.

Tam kde se blýská jisker vír, a v záři plamenů

víří saze jako vosí roj.

Baví se hrou, jenž mění města na pár kamenů,

smí si hrát, když kolem zuří boj.

Řekli mi: "Půjdeš s ním!" a tak jsem šel.

Každý krok ved nás k frontě blíž,

nevzal si pušku, že prý ho ochrání

bílý terč na přilbě - a v něm červený kříž.

Procházel místy, která utichla

a spala únavou po bálu nočních hrůz,

šel jako robot - jen dlaní, tu a tam,

otvíral před sebou oponu slaných slz.

Hledal ty, jejichž srdce ještě bila,

a jim pak rozdával víru, že budou žít.

Pátral i po těch, kteří už nevstanou,

aby, až válka zavolá, do boje mohli jít.

I, jejichž život navždy zmizel

a temně rudou krví nasytil zbitou zem.

Jako by ji chtěl zahřívat. A chránit

před věčným prokletím a před válečným zlem.

Každému z nich očistil rukou tváře.

A já si všim, jak jsem tam nad ním stál,

že každý muž, který tu ztratil život,

vypadá vlastně, jako by se smál.

Kocovina výstřelů pak znovu probudila den.

A když jsme v zákopu upíjeli svůj čaj,

svěřil mi tajemství úsměvu padlých:

To prý je znamení, že došli na pokraj.

Tam kde se blýská jisker vír, a v záři plamenů,

víří, běsní, zuří lítý boj.

Dát všechen žár a teplo pecím z chladných kamenů,

znít v komínech jako včelí roj!

Dny, týdny, měsíce i roky přešly.

A jejich prach zakrývá obraz krutých scén,

jen občas, na okamžik, vzpomínka se vrací,

když kladu květiny na hroby beze jmen.

Zaslechnu znovu to, co říkal mi ten voják.

A zdá se mi, že neslyším ho sám,

když v očích dětí, v očích průzračných jak křišťál,

které nic netuší, mohu číst: "Díky vám!"

Že se dnes blýská jisker vír, a plamen

září jen pod pláty kamen,

za váš úsměv, za váš úsměv dík!