Tlustý muž v zrcadle

Ach bože, jsem to já,

kdo v zrcadle se zubí,

ten neholený muž,

ten se zarostlou hrudí?

Jasný den se snes

a já ještě dnes

Se svou chůvou

městským parkem chodil.

Ještě můj námořnický oblek,

ještě ne,

do hrobu nelehl

ve skříni zamčené,

jenom odložen

visí unaven

malý, bez pohnutí při stěně.

Má věrná stařenka,

proč ke mně nevchází?

Z blízkosti spánku

tvář těžkne jak závaží.

Kdyby se přišourala

a světlo s sebou vzala,

které tam nahoře

zpívá jak na stráži.

Večerem zkonejšen

nezazní žádný krok.

Bábi nesfoukne světlo,

nestáhne knot.

Jak na mě tlusťoch ten

pohlíží vyjeven.

Až pak dokonale

zmizí o překot!