Hadíth

Vyprávěl mi posel z krajů vzdálených,

kde noc je den,

a kde život v květech krásně zbarvených

zdá se být snem.

O dívce krásnější než Fátim, žena snů,

o chlapci, který s ní byl šťastný třikráte sto dnů.

Své verše jí psal a Korán jí chodil číst,

její srdce vzal bílý nepopsaný list,

růžovou vodou omýval vždy její tvář,

když s jitřní dobou, vycházela slunce zář.

S ránem však havran štěstí stín,

vzlétl nad kraj jak černý dým,

z křídel mu na zem spadla zášť,

láska oblékla smutků plášť.

A v chlapcově duši posel žárlivý

zlým ohněm vzplál,

pro nic za nic nožem, který tiší smích,

tu dívku hřál.

Tak Hádíth končí smrtí bláhovou

a den jde spát

tohle se stalo s dívkou ubohou,

však třeba znát.

Že Prorok vyřkl soud, jdi k lidem ztraceným,

Al Mandžum jméno buď tvé, jsi dnem věčně šíleným.

Ten posel neřek víc,

Korán jal se číst

a já veršů pár,

do písku jsem psal.

K ránu když havran štěstí spí,

vzlétl nad kraj jak černý dým,

z křídel mu na zem padá zášť,

lásku chraň, ten kdo jí máš.