Balada lyricko-eroticko-pracovně-drastická

Vzduch voněl senem, létem a sexem,

před svatým Jenem v kapličce smek' jsem,

vzpomněl na Vénu z Prostřední Lhoty,

co kvůli senu měl jen trampoty,

koníčkem Venci bývaly děvy,

vdané, i s věnci, Marušky, Evy,

dobýval těla jim tajným klíčem,

každá ho chtěla, zmámená chtíčem.

R: Jinak voní seno koním,

jinak zamilovaným,

fouká z polí, láska bolí,

nevěř snům slibovaným.

Padala rosa, když Véna s Radkou

přes pole prosa kráčeli zkratkou,

znal Véna postup milostné lekce,

dívenky podstup překonal lehce,

jak ti dva jdouce, kam nohy je nesly,

do sena v louce v objetí klesli,

už ruka vjíždí pod riflí slupku

a pohyb hýždí natřásá kupku.

R:

Frontální systém postoupil zníží,

po nebi čistém mračna se blíží,

Jeřábek děda viděl to oknem,

dostal strach, běda, že seno mu zmokne,

vyrazil chvatně, chtěl seno mít v suchu,

viděl už špatně a měl vadu sluchu,

kabát do deště popad' ze židle,

a v kůlně eště trakač a vidle.

R:

Co se dál dělo, jaký byl vývoj:

na těle tělo v seně jak příboj,

a před tou kupkou bylo zřít dědu,

s vidlema v rukou z toho nedělal vědu,

i v dobrém bydle neztratil fortel,

mihly se vidle a stvrdily ortel,

pak řev Vény chlapce bolestí, zmatkem,

když vidle hladce mu projely zadkem.

R:

Zpíval jsem schválně na Vény počest,

jak originálně připravil o čest,

nebývá zvykem o noci prvé,

by chlap ztratil s křikem půl litru krve.